ŘECKO - Balkánskou cestou...
...byl začátek června a v Čechách se pomalu, ale jistě, začalo kazit
počasí. Zazněla jasná otázka: „Kam letos na dovolenou?“ Je dobré, že
nezaznívá otázka čím, protože to je jasné – opět s naší VW T2b
Westfalia. Po nekonečných debatách a pohledech do map bylo určeno opět
Řecko. Nicméně jsme nechtěli tak finančně nákladnou cestu jako minulý
rok. Proto severní ŘECKO – Balkánskou cestou. Plán zněl od Soluně na
východ – směr Turecko. A uvidíme, jak to dopadne, a kam dojedeme.
Dost
často se mě někdo ptá na otázky typu: „A to tam jako dojede?, To
pojedete měsíc, se to rozsype už na hranicích, atd.“ Na tyto otázky rád a
s hrdostí sobě vlastní odpovídám, že rozhodně a když bude průser, vždy
se nějak vyřeší. Zde v tomto lehkém cestopisu se ukáže, jak moc jsem měl
pravdu a že rodina busařská je doopravdy rodinou každým coulem.
V
den odjezdu jsem si vyčítal nějaké resty na Westy, ale již se dalo jen
polemizovat a remcat…bylo pozdě. Věděl jsem, že přední náprava není ve
100% stavu, motor není seřízen a potřeboval by doladit. Ono toho bylo
víc, ale nějak vždy ta větší závada zastíní ty menší.
Klasika, pátek
ráno a odjezd na již čtvrtou dlouhou cestu s Westfálkou. Nakládání věcí
až po strop a pokec s Westy…je to asi něco jako rituál. Asi to znáte,
nevíte, co bude… 4000km před sebou a víte, že autu už dávno není 20 let…
Na
časté otázky: „Jak tam dojedeme?“, odpovídám: „Pokud zvládneme D1,
zvládneme všechno.“ A je to tak. Nevím, jak napsat slušně, že mě tato
malebná panelová „dálnice“ prostě štve. Po dojetí do Brna začal být
slyšet výfuk, který se na schodech prostě uklepal. Po dojetí na hranice
se Slovenskem koncovka odpadla a vnitřní příčka výfuku se uvolnila tak,
že zacpávala odvod zplodin z tlumiče.
Zpět k cestě. Na hranicích se
Slovenskem kupujeme měsíční dálniční známku pro Slovensko a měsíční
známku pro Maďarsko. Obojí vychází asi na 22 €. Po vydatných deštích
přespáváme před Budapeští na odpočívadle u dálnice. Ráno vstáváme
poměrně brzy a míříme směr Srbsko. Na hranicích s touto zvláštní zemí
čekáme asi 2 hodiny, během kterých do nás nabourá turecký VW golf,
naštěstí jsem namontoval na busíka tažné. Westy: Golf 1:0. Westy zcela
bez škrábanců a golfík s dírou v předním nárazníku. Neřešíme a vjíždíme
do Srbska.
2 hodinky na Srbských hranicích za znění hudby tureckých mešit...blb co tam děla disco nás nakonec lehce nabořil...
Srbsko nás vítá dost nečekaně bandou dětí, která dělá nájezdy na auta a pokouší se vyloudit, co se dá. Celník je odhání, leč marně. Bylo docela komické pozorovat tento sisyfovský souboj jednoho celníka s asi dvacítkou plantážníků. Najíždíme na slušnou cestu a zjišťujeme, že silnice i po válce zničené zemi jsou mnohem lepší, než u nás. Jen za Westy platíme dost peněz na mýtném (cca 60 €). Místní předpis totiž říká, že pokud máte 1,3m nad osou přední nápravy karoserii, jste náklaďák. Kamarád Honza, který jel za námi s rodinou a přívěsem za osobním autem platil vždy polovinu. Jednoznačné je zjištění, že čím více jedete na jih země, tím je krásnější. Její rozmanitost je do očí bijící a popis by vystačil na samostatnou kapitolu. Přespáváme na konci Srbska na odpočívadle za dozoru toulajících se psů a místní policie – vše bez jediného problému.
Vjezd do Řecka je jako vjezdem do pohádky. Oproti celé cestě, kdy pršelo
prakticky nonstop, se na celnici změnilo klima na jasno a parno. Nevím,
jak to udělali, ale během jednoho km proběhla změna o 180 stupňů.
Komunisti neuměli větru dešti poručit a Řekové to umějí. Je pravda, že
tady je komunistů stále víc než dosti. Tak nakonec kdo ví jak to je?
Příjezd
do Soluně je příjemný asi jen proto, že za sebou máme 1550km a vidíme
moře. Zastavujeme, koupeme se a za cca hodinku odjíždíme na hledání
vhodného kemp placu. Na dnešek se domlouváme na klidné, odlehlé verzi
spaní. Nechceme tavernu, ani žádnou silnici v okolí…potřebujeme
zregenerovat! Netrvá dlouho a rozbalujeme na zcela opuštěné pláži.
Probíhá grilování a zasloužená Plzeň… jsme tu!
Několik dalších dní
se pohybujeme po pobřeží směrem na východ. Objevujeme opuštěná zákoutí a
užíváme si dovolené se vším, co k tomu patří. Pro Martinu jsou rájem
ranní snídaně v pekárničkách, pro mě polední Frappé a pro Jamese
jakýkoliv stín nebo fenka. Všichni pak holdujeme večeřím v tavernách na
plážích. Více napoví fotky…
Prvním větším problémem byl odchod naší nápravy do věčných lovišť.
Zjištění, že brzdový pedál kope do nohy, nebyl zrovna příjemný a
zjištění, že část nápravy zůstala někde na silnici, nepřidalo k
optimizmu. Pro větší uklidnění jsme v tomto stavu najeli na trajekt a
odjeli na ostrov Thassos, kde jsem doufal, že najdu šikovného klempíře.
Doopravdy se tak stalo. Našel jsem staršího dědu, který po kontrole
nápravy řekl, že to doopravdy není dobrý… Nicméně to opraví. Objednali
jsme si hotelový pokoj a vydali se na shopping. Znáte to, babičkám je
potřeba přivézt to mýdlo s mušlí, aby ho někam založili do skříně, a za 5
let ho dostanete k vánocům.
Je zvláštní, že jsem se na hotelu cítil
jako nahatý. Ono vše zůstalo v autě a měli jsme jen peníze a kreditku. V
autě má vše své místo a najednou, když ho nemáte, a není do čeho ty
věci dát, tak je tam prostě necháte. Druhý den jedeme do servisu a můj
úžas byl naprosto zřejmý. Původně jsem si objednal nouzovou opravu, jen
abych dojel. Děda nakonec udělal renovaci celého kusu nápravy. Co mám
psát? Nic. Prostě nový kus. Cena 100 € byla směšná. Jedeme dál.
Když přišel den odjezdu, přišlo i loučení s přáteli, kteří zůstali o
jednu noc déle. Důvod odjezdu byl jasný. Svatba naší dlouholeté
kamarádky.
Co čert nechtěl. Po ujetých 220km se teplota motoru
začala zvedat a zvedat. Zastavit. Kontrola oleje, chladící vrtule a vše
OK. Necháváme motor vychladnout v odstavném pruhu a po cca 20 minutách
jedeme dál. Po cca 10km to samé a navíc busík přestal táhnout. Opět
kontrola, opět žádné extra zjištění. Aspoň ne na první pohled. Rozhodl
jsem se pro kontrolu elektrické části motoru. Předstih byl posunutý a na
kladívkách pecka velikosti kladívka. Na svíčkách byl napečen písek,
který se změnil ve sklo. Všudypřítomný prach udělal na motoru své. Je to
čistě důsledek našeho hledání opuštěných pláží a ježdění prakticky
pouze po písečných cestách. Po seřízení, očištění a kontrole všeho, co
jsem mohl na dálnici udělat, jsem se rozjel s busem k domovu. Nicméně po
zjištění úbytku tlaku na oleji a slyšitelném klepání v motoru jsem
zastavil a uvědomil si, že je zle.
Nastala otázka: „Co teď?“ V
první řadě busíka bezpečně dostat z dálnice. Protože bylo cca 11 hodin
večer, tak zakempovat a začít telefonovat. Odtah vycházel na min 25t. a
potupa, že jsem nedojel, by byla ještě větší. Zavolal jsem Milošákovi a
ten dal na facebook VW klubu Soluně naše souřadnice s prosbou, že máme
problém.
Z této situace nemáme fotky...nějak jsem na ně neměl čas ani náladu 
V
cca 11 hodin dopoledne se objevila T3 Cartago a prý co máme za problém
(kontakt a souřadnice měli z FB). Říkal jsem, že chci motor. Tak prý OK.
A teprve nyní začalo to pravé Řecko. Odvezli nás k sobě domů do
dvougeneračního domu. Za cca 15 minut se vystěhovali k rodičům a předali
nám 2+1. Docela jsem nestíhal, jak rychle paní domu zvládla vše
uklidit, umýt a převléknout postele. Pak nás zavolala k jídlu a 3 hodiny
jsme obědvali a povídali si o Řecku. Pak přišlo na řadu několik
telefonů a shánění motoru. Nicméně jen pár telefonů. Bylo potřeba si
večer odpočinout a tak se jelo na menší párty k jejich přátelům. Koupil
se karton piv a začal příjemný meeting ve VW garáži někde 40km od jejich
domu. Cca ve 2 ráno jsme přijeli „domů“ a popřáli si dobrou noc. Ráno
klasická snídaně na cca 2 hodinky a pomalu přípravy na oběd… Večer opět
několik telefonů a opět výlet, tentokrát do termálních lázní Loutraki.
Tak to šlo 3 dny. Nic se nedělo a stále jsme jen slyšeli CHALARA
(pohoda). Nakonec přijel jeden busař a přivezl polomotor. Po cca 6
hodinách vyndávání a nandávání motorů jsme zjistili, že tudy cesta
nepovede. Sjeli jsme nespočet vrakovišť a našli hasičskou stříkačku se
160mh. Po cca 3 hodinách jsem ji rozebral, předělal na busí motor a
tradá na Prahu. Za veškerou pomoc si neřekli jediné euro, nesměli jsme
jim koupit jedinou věc…jejich pomoc byla naprosto ryzí a čistá. Za to
jim velice děkujeme a na Řecko i díky této příhodě rozhodně
nezapomeneme.
Na jeden zátah jsme pak ujeli 900, druhý den 500km a byli jsme doma.
Nyní se Westy na nějakou dobu odmlčí…jelikož překonala na našich výpravách 40 000km, tak jí za to dáme odměnu…
O tom, ale jindy a jinde…
Vašek, Maty a James
PS: jedno speciální poděkování
http://www.youtube.com/watch?v=JveOpeHitqs
díky pane!!!
